Zodpovědností je schopnost vzít na sebe důsledky všech svých rozhodnutí, činů, slov a reakcí. Ještě jednou zdůrazňuji: svého jednání, a nikoli chování někoho jiného! Ztoho vyplývá, že nezodpovídáme za vnější události, jež se nás přímo týkají – kupříkladu co nám druzí říkají nebo dělají.

Za autonehodu nebo požár u nás doma tedy nemusíme nést zodpovědnost. Jsme ovšem zodpovědní za to, jak se k těmto událostem postavíme! Právě vtom spočívá rozdíl. Naše reakce na nějakou událost vyvolá řadu dalších akcí, které se mohou podle toho, jakým způsobem zareagujeme, hodně lišit. Vše, co se nám přihodí, nám pomáhá k tomu, abychom přijali zodpovědnost za svůj život. Tedy nést důsledky své volby.

• Jak mám být sama sebou, aniž bych zraňovala osoby ve svém okolí?

Pokaždé, když vás přepadnou pochybnosti, si položte otázku: „Opravdu jsem tomuto člověku ublížila, nebo si jenom myslím, že jsem ho ranila?“ Často cítíme zodpovědnost za emoci či bolest někoho jiného, aniž bychom si ověřili, zda se jedná o skutečnou bolest. Nikdo na světě nezodpovídá za to, jak se druhý zachová. I když nějakou osobu chceme ranit, kdo nám zaručí, že jsme se jí opravdu dotkli? Občas někomu ublížíme, přestože si to nepřejeme. Jindy nějakého člověka chceme ranit, ale nepodaří se nám to. Nikdy si nemůžeme být jisti, jakou reakci v druhém vyvoláme. Důležité je, abychom zůstali sami sebou a stáli si za svou pravdou.

Připusťme, že druhému musíte něco sdělit. Pokud si kvůli dřívějším zkušenostem myslíte, že se pravda druhé osoby dotkne, začněte rozhovor následujícími větami: „Musím ti něco oznámit a obávám se, abych ti tím neublížila. Ujišťuji tě, že nemám v úmyslu tě ranit. Potřebuji ti to říct, jelikož před tebou nechci skrývat pravdu.“

• Jsem hodně bezprostřední. Pracuji v týmu a svůj názor obvykle netajím. Považuji za důležité nepřetvařovat se. Hodně lidí se však domnívá, že na ně útočím. I můj nadřízený mě požádal, abych si na svou otevřenost dávala pozor. Jak bych se tedy měla chovat?

Jestliže spolu vzaměstnání pracuje několik osob, musí mít kpráci odpovídající prostředí. Přímočarost je sice správná, ale všeho moc škodí. Mluvíte-li rychleji, než přemýšlíte, je důležité, abyste na to kolegy upozornila: „Musím vás varovat, že jsem velmi spontánní a občas se stává, že mluvím moc rychle.“ Jedná se zkrátka o záležitost lidské shovívavosti. Pokud tušíme, že bychom mohli způsobit nějakou nepříjemnost, měli bychom si položit otázku, jestli je opravdu nutné udělat nebo říct to, co chceme. Výše jsem uvedla, že bychom si měli stát za svou pravdou.

Tím nemám na mysli, že musíte hned všechno „vyzvonit“, ale že ve chvílích, kdy budete potřebovat sněkým hovořit, mu povíte pravdu! Jestliže si lidé často myslí, že na ně útočíte, může být ve vašich postojích opravdu trochu agrese. Požádejte druhé, aby vám to vždy připomněli. Takto si budete moci ihned ověřit, zda jste je opravdu nechtěla napadnout. Uvědomte si, že není kouře bez ohně. O důvodech své útočnosti tedy důkladně popřemýšlejte.

Neznamená to, že byste se své bezprostřednosti měla úplně vzdát. Vněkterých okamžicích je velmi užitečná, ale jindy je lepší o tom, co vás napadne, nejprve trochu popřemýšlet. Ačkoli za emoce jiných osob nenesete zodpovědnost, doporučuji vám, abyste byla opatrnější a naučila jste se mít svou přímočarost pod kontrolou.

—

Text je z knihy:

Známa a uznávaná autorka Lise Bourbeau nám vo svojej najnovšej knihe približuje pohľad na témy zodpovednosti, záväzkov a viny. Jej knihy vynikajúco vysvetľujú vnútorné súvislosti negatívnych veci a chorôb, ktoré sa vyskytujú v našich životoch, a ich význam pre dôležitú zmenu, ktorú musíme podstúpiť, aby sme sa z nich vyliečili alebo ich prekonali. Témy, ktoré sú v centre všetkých medziľudských vzťahov, rozoberá na príkladoch zo života. Formou otázok a odpovedí, ktoré kládli účastníci jej seminárov, klienti, pacienti a žiaci, tak dostávame pohľad na situácie z bežného života. Tie vo svojej podstate odrážajú typické, univerzálne zážitky a ťažkosti súčasných ľudí.

Prečo sa niekto stane obetou krádeže, hoci on sám nikdy nikomu nič neukradol? Prečo sa nevieme vzdať prehnanej zodpovednosti voči svojim deťom, aj keď by ju už mali niesť samy? Čo je príčinou viny medzi milencami, z ktorých jeden už má rodinu a manželstvo? Aké máme záväzky voči  svojim rodičom a ako nás ovplyvňujú? Tieto a ďalšie otázky tvoria jadro knihy. Autorka v sebe nezaprie terapeutku a na úvod čitateľa vyzýva, aby  si po každej otázke najprv skúsil odpovedať sám, a až potom si prečítal odpoveď.

Knihu kúpite za najlepšiu cenu TU

---

---

---

---

---