Nabídka lékařsky asistované léčby přichází na řadu, když proběhne vícero pokusů o léčbu a všechny selžou. Pacienti mají k dispozici poradenství, docházejí na podpůrné skupiny a dostanou předepsané léky, které mají posléze postupně vysazovat. Přípravek Suboxone, metadon a naltrexon bývají předepisovány při závislosti na opioidech. Pokud žena závislá na opioidech otěhotní, dostává metadon, aby matka ani plod nebyly vystaveny abstinenčním příznakům, a buprenorfin, jenž tlumí bažení po všech opioidech včetně morfinu a heroinu. Na odvykání kouření se předepisuje Chantix a jako alternativa ke kouření se podává nikotínová substituční terapie. Naltrexon, který zmírňuje euforické účinky alkoholu, se podává alkoholikům, aby mohli pít, aniž by víc bažili.

Co prosím? Jestli jste se při čtení předchozího odstavce zarazili, nejste sami. Zdá se, že přínosy a náklady související s užíváním léků k léčbě závislostí na návykových látkách nemusí být v nejlepším zájmu mnoha lidí. Pokud lék pomůže, aby novorozenec nemusel procházet abstinenčními příznaky, dává to smysl, ale viděla jsem až příliš mnoho matek, které dál užívaly přípravek Suboxone i po porodu. Zdá se, že alespoň pro dítě je lepší, když je matka na léčbě, a nikoli na drogách, protože tak má šanci na zdravý mozek.

Nejsem si jistá, proč někdo považuje za dobrý nápad rezignovat na abstinenční program. Snad proto, že pro narkomana je zkrátka příliš těžké přestat, natožpak se zamýšlet nad spouštěči relapsu a nad odpověďmi. Připadá mi, že podáváme-li lidem další nebezpečné léky, aby lépe zvládali svoji návykovou látku, je to jen další způsob, jak je u závislostiu držet. Spousta pacientů během lékařsky asistované léčby nevyhledá poradenství, ani nedochází na skupiny a ani nové léky postupně nevysazuje, což je další problém tohoto programu.

Metoda snižování škodlivých účinků je založena na tezi, že závislé osoby by měly dostávat léky, aby zmírnily negativní následky zneužívání. Nesnažíme se přimět závislou osobu, aby abstinovala, ale naopak jí dodáme návykové látky, aby neužívala nezákonné drogy, nepředávkovala se, nešířila infekční nemoci a nedošlo k jiným škodlivým důsledkům. Narkomanům na heroinu a dalších opiátech je předepisován metadon a také jehly.

Současně bychom si měli být vědomi rizik, která tento přístup obnáší, včetně předávkování. Lidé, již se těchto programů účastní, se pravděpodobně nevyléčí, poněvadž dostávají podprahovou zprávu, že by měli vzdát snahu přestat. Chce-li někdo celý život obětovat na oltář závislosti, je lepší, když k tomu bude mít legální prostředky; je to bezpečnější z fyzického i zákonného hlediska. Mělo by ovšem zaznít dostatečně důrazné varování, že i tato cesta obnáší rizika a o jaká jde. Měla by být prosazována pravidla namísto neomezeného zásobování a vždy by měly být po ruce alternatívy (zotavení). Nad nikým bychom neměli lámat hůl. Další vážná obava ohledně lékařsky asistované léčby mi přišla na mysl teprve nedávno. Přijala jsem několik nových pacientů, kteří se mi svěřili, že sice docházejí do Anonymních alkoholiků a už dlouho jsou střízliví, ale momentálně kouří trávu. Že prý bez problému získali předpis na lékařskou marihuanu (na Floridě) a vzdali plnohodnotné zotavení – přišel relaps s trávou. Jeden z nich mi vysvětloval, že je to taková „šedá zóna“… Objasnila jsem mu, že to žádná šedá zóna není, protože buď střízlivý je, nebo není.

Ve formě, jež je na Floridě schválená zákonem k použití při skutečných zdravotních problémech, jako je kontrola bolesti nebo zmírňování nevolnosti po chemoterapii, má mít marihuana maximální obsah THC 0,8 % nebo méně, aby nezpůsobovala změny nálad. Bohužel se až příliš často doslýchám, že lékařská marihuana uspíšila relaps. Pokud ji jako lék proti bolesti dostali předepsanou abstinující alkoholici, zaháčkovali se. Desítky bývalých kuřáků trávy (abstinujících), s nimiž jsem mluvila a kteří jsou dnes na „lékařské marihuaně“, prohlašují, že je to nejlepší tráva, jakou kdy měli. Spousta členů Anonymních alkoholiků nyní kouří trávu a žije v iluzi, že jsou střízliví. Všichni ti, již za mnou přišli, dospěli na hranici emočního rozpadu. Na vlastní kůži pocítili nejrůznější důsledky svého počínání včetně toho, že se jim podařilo traumatizovat vlastní děti. Je nad slunce jasné, že se ze závislosti nevyléčili, protože jinak by tak neriskovali.

Mám s lékařsky asistovanou léčbou velký problém, jelikož se z ní stává jakási povinnost, kterou závislým nutí pojišťovny tím, že jim například odmítnou uhradit léčbu drogové závislosti, neužívají-li souběžně Suboxone. Dále mi vadí, že jisté organizace, jež tuto lékařsky asistovanou léčbu poskytují, vysílají své zástupce do komunit, kde za poplatek verbují potenciální pacienty včetně osob bez domova. To aby organizace získaly od státu více finančních prostředků. Těch pár, kteří se nechají chytit, bývá usvědčeno z podvodu.

Přestože je důležité respektovat právo člověka na to, aby mohl se svým tělem nakládat po svém, není mi jasné, proč je poskytování zákonných léků závislým osobám považováno za léčbu, a nikoli za nežádoucí napomáhání. Podávat léky závislým osobám je jen jiným způsobem, jak situaci zlehčovat a jim pomáhat užívat drogy – namísto toho, abychom jim pomáhali, aby se zotavili. Ano, určitě je pro člověka lepší, užívá-li v souladu se zákonem kontrolovanou návykovou látku, pokud mu to pomáhá vést relativně funkční život, než aby skončil ve vězení, na ulici, nebo chytil nějakou nemoc. Léčba závislosti pomocí léků je mnohem levnější než jiné alternativy (například pobyt v ústavu) a neizoluje závislého od rodiny.

Také souhlasím s tím, že je vhodné eliminovat veškeré prvky trestné činnosti související se závislostí na drogách, ale pokud bychom se chtěli touto cestou vydat, proč nelegalizovat všechny drogy, danit je a využívat takto získané prostředky k osvětě a prevenci? Mohli bychom začít tím, že naučíme rodiče, aby šli dětem vzorem a učili je, že trávit jedy vlastní drahocenné tělo není nikdy dobrý nápad a že smrtící látky nejsou pro vyvíjející se mozek tím pravým.

Léčebná centra / rehabilitace

Do poloviny dvacátého stoleơ byli alkoholici a narkomani odesíláni do ústavů, kde sice vystřízlivěli a abstinovali, jenže po propuštění z hospitalizace obvykle přicházel relaps. Ač neexistuje mnoho záznamů, jež by sledovaly dobu mezi vystřízlivěním a relapsem, můžeme se domnívat, že nebyla příliš dlouhá. Dokud se totiž neustavilo sdružení Anonymních alkoholiků, nebyly k dispozici žádné preventivní programy. Když už Anonymní alkoholici začali fungovat, povolali do ústavu nebo nemocnice abstinujícího alkoholika, který pacientovi pomohl pochopit jeho závislost na alkoholu, ukázal mu, jak přestat, a nabídl mu podporu jednak sám za sebe a jednak ve formě setkávání na skupině. Když takto alkoholik úspěšně vystřízlivěl a abstinoval, sám se zapojil do činnosti Anonymních alkoholiků a pomáhal zase jiným lidem, kteří se potýkali s týmž démonem.

Za posledních třicet let se lidé, kteří potřebovali pomoc kvůli závislosti, naučili vyhledávat léčebná centra. Ta se zaměřují na nejrůznější druhy závislosti – na většinu návykových látek měnících náladu, na jídlo, hazard, sex, spoluzávislost a tak dále. Ve Spojených státech stojí více než čtrnáct tisíc takových středisek. Jejich roční obrat činil v roce 2020 zhruba 42 miliard dolarů a stále roste. Pacienti docházejí na léčení dobrovolně, na soudní příkaz nebo na popud rodiny. Mnohé z těchto center se řídí buď modelem Anonymních alkoholiků, tedy programem o dvanácti krocích, nebo nějakým podobným. Dále zajišťují osvětu ohledně známek a příznaků závislosti, vyhodnocují možnosƟ medikace, poskytují poradenství, cvičení, meditaci, rodinnou osvětu a následnou péči. Léčba může probíhat ambulantně, nebo se pacient hospitalizuje na dobu od třiceƟ dnů až na jeden nebo dva roky. Odhaduje se, že více než 65 až 70 procent jedinců relabuje do 90 dnů po léčbě.

* * * Každá závislost je náhradou za lásku. Jakmile tedy adiktivní chování nahradíme láskou, touha zneužívat cokoli (nebo kohokoli) prostě zmizí.

JEDINÝM ŘEŠENÍM JE LÁSKA

Nejhorší chorobou Západu dnes není tuberkulóza nebo lepra; je to pocit, že člověk není chtěný, milovaný a že o něho nikdo nestojí… Spousta lidí na světě umírá kvůli kousku chleba, ale mnozí také zmírají touhou po troše lásky. – Matka Tereza

Mají-li se lidé rádi, nechtějí si ubližovat. Jakmile tento základní koncept pochopíme, můžeme dát závislosti vale, ještě než se rozjede. Kdyby bylo možné přesměrovat miliardy dolarů, které vyhazujeme na boj proti závislosti, a věnovat je na to, že bychom vyučovali hodnotu sebelásky (počínaje rodiči), žádná neviditelná díra by se nevytvořila. Pro ty, kdo již závislosơ trpí, je řešení totéž – láska.

Pro naše účely se držme definice, že onemocnění (závislost) je vyléčené, pokud člověk nemá příznaky. Vezměte si například rakovinu: diagnostikují vás, léčí vás, a když nevykazujete příznaky, je nemoc oficiálně v remisi. Silnému kuřákovi vyjmou z plic maligní nádor, pacient však kouří dál – rakovina se mu nejspíš vrátí. Nebo už cigaretu nevezme do ruky a rakovina se mu nevrátí, takže zůstane asymptomatický a dojde k plné remisi. Podle definice („úleva od příznaků“) je vyléčen. V případě závislosti je to takto: ohledně určité konkrétní závislosti můžete být v remisi (abstinovat), ale to neznamená, že příznaky zmizí. Fakt, že právě nic ne(zne)užíváte, nedokazuje, že jste se ze závislosti zotavili – neviditelná díra zatím jen hledá jinou náplast. Uzdravení budete ve chvíli, kdy přestanete hledat, čím byste onu prázdnotu zaplnili.

Určité adiktivní chování je pouze jednou složkou onemocnění. Máte-li se uzdravit, potřebujete léčit všechny příznaky. Nejdůležitějším příznakem ze všech (a nejčastěji přehlíženým) je emoční složka – protože právě ona neviditelná díra živí mentální obsesi, jež způsobuje každý jeden relaps. Mají-li se lidé rádi, nechtějí si ubližovat. Dokud si emočního zranění nebudeme všímat ani ho léčit, nikdo se neuzdraví. I když adiktivního chování zanecháme, stále hrozí nebezpečí relapsu. Kdykoli někdo nebo něco o citlivou ránu zavadí, aktivuje se naléhavá potřeba sebeléčby, jež má zmírnit bolest.

---

TEXT JE Z KNIHY:

Existuje len jedna závislosť – všetky závislosti sú totiž náhradou za lásku. Ak sa človek rozhodne, že chce z bludiska uniknúť, musí začať riešiť príčiny, ktoré vytvorili jeho vnútornú prázdnotu. Akonáhle začne túto prázdnotu vypĺňať zdravou sebaláskou a láskyplným správaním, prestane robiť niečo, vďaka čomu sa síce krátkodobo cíti dobre, ale dlhodobo horšie. Text obsahuje aj praktické cvičenia a dotazníky. Ľudia sa naučili považovať lásku za pocit, ktorý zažívajú – odtiaľ pramení honba za vytúženými stavmi. Ale vnútorná prázdnota sa dá zaplniť len láskyplným správaním – správaním, vďaka ktorému zo seba máme dobrý pocit. Až potom človek môže prestať…

VIAC O KNIHE TU

---